​

Své dětství jsem prožívala na vesnici v radosti a lásce a takto jej mám uchované v paměti. Moji rodiče byli lásky – plní, laskaví, přátelští, pracovití lidé, žijící a naplňující principy tolerance, respektu, spravedlnosti
a lásky k lidem, k životu a všemu živému. Mě, i moje dvě sestry zahrnovali láskou, podporou a pozorností tak, jak mohli a jak to v danou chvíli nejlépe uměli. Prarodiče jsem téměř nepoznala, ale moje maminka byla tou nejúžasnější a nejdůležitější Ženou mého života (také můj tatínek byl skvělý, laskavý, připraven vždy každému pomoci – nyní jsou ale mým tématem Ženy).  Neumím dát do slov svůj vztah
a vyjádřit své city a lásku k ní.  

    Základní škola pro mě znamenala svobodu, radost, přátelství,…prostě bezstarostný život, který plyne
a věci se dějí,…..

                                                            

    S nástupem na střední školu najednou přišel jakýsi chaos, ne – smysl a bolest do mého života. Ani si nevzpomínám na okamžik či den, kdy to přišlo. Asi to bylo postupné, plíživé, nenápadné, o to silnější
a bolavější bylo uvědomění si existence jakési vnitřní „bolesti“. Události, povinnosti, školní předměty,….většina z toho mi nedávala smysl. A nebylo to pubertou, apod.. Prožívala jsem něco jiného, hlubšího. Největší radost a smysl mi dával můj malý, novorozený synovec. Na toho jsem se vždy těšila, s ním mně bylo dobře, ten mi smysl dával.                                                                                                                                 

      Na vysoké škole se to trochu změnilo (v Praze bylo více rozruchu, nových věcí, svobody, rozptylovadel, ale také možností), ale mnoho smysluplného jsem stále nenacházela, čas plynul, život jsem žila tak, jak jsem v té chvíli uměla,…. Stále mě přitahovaly věci tzv.“mezi nebem a zemí“ (v té době, době totalitní, toho moc k dispozici nebylo, ale Praha byla přeci jen štědřejší).

​

   Velká změna v mém životě nastala v období mého těhotenství (ještě během studia). Změnil se můj pohled na život a také postoj k němu. Když se narodila dcera, moje potřeba hledat životní souvislosti
(z mnoha vnitřních i vnějších podnětů) ještě zesílila. Díky všem okolnostem a situacím, které přišly do mého života, jsem se stala velmi aktivní „hledající“. Sháněla jsem a studovala různé výživové styly
a směry, alternativní praktiky a pohledy na výživu a život, také na způsoby léčby (např. Ajurvéda, Čínská medicína, homeopatie, bylinná léčba,….), ne to, kdo vlastně jsme, a také je praktikovala. S dcerou (měla jsem i manžela, ale nyní jsou mým tématem Ženy) jsem prožívala velmi šťastný, intenzivní a naplněný život. Vše najednou mělo smysl. Dcera se stala druhou (z hlediska doby vstupu do mého života) nejdůležitější Ženou mého života. Díky ní jsem se mnohému naučila, porozuměla, její zdraví a všetečné a zvídavé otázky mě nikdy nenechaly zahálet a zlenivět.

​

Život jsem žila,…………..procházela mnoha životními zkušenostmi, které byly mnohdy bolestné (asi bych si je sama v tu chvíli nevybrala), ale vždy jsem s odstupem doby viděla, že měly smysl! A tak je tomu doposud. Nyní, když tyto řádky píšu, jsem stále tou “hledající“, ale také chápající, nacházející, přijímající, odpouštějící, milující,…….s otevřeným Srdcem. Dnes už vím, přesto, že věda vynáší různé závěry o světě, posuzuje poznatky, opakuje pokusy, analyzuje, vyhodnocuje a nachází zákonitosti (ale často se stane „něco“ a dosud ověřené a platné se rázem změní), že nejmoudřejší je příroda, vesmír,… jejichž jsme součástí. Stačí je respektovat a důvěřovat jim.

​

A dvě Ženy mého života?

​

Tou první ženou mého života, jak již jsem zmínila, je moje maminka, která již opustila svoji tělesnou schránku a odešla do Světla. Zanechala ve mně a nejen ve mně, krásnou a nesmazatelnou stopu, otisk své životní esence. Vím, že je zde „jiným způsobem“ stále, jen to objetí na fyzické rovině a její vůně mi chybí, ale mám ji stále ve svém Srdci.

A tou druhou ženou mého života je moje dcera, která žije krásný a naplněný život. Je stále mojí dcerou, ale je také manželkou, vnučkou, kamarádkou  a ……..Jsem vděčná, že si vybrala právě mě za maminku, je mi ctí, že jsme spolu mohly jít životem a stále jdeme. Je to „Krásná Žena“, které si velice vážím, velmi ji miluji a nosím ve svém Srdci. Je mojí velkou učitelkou a já její (ne z pozice matky, ale z titulu bytosti na cestě svého vývoje).

​

A na závěr mého sdělení?

​

Děkuji všem a všemu, s kým a s čím jsem se během svého života setkala. Vše bylo důležité.

​

Jsem výsledkem všech svých voleb a rozhodnutí, jež jsem v životě učinila.

​

Děkuji za vše, co mám.

​

S Láskou, úctou, pokorou a vděčností

​

​

 

 

Vlaďka Břachová